Egypt+arabská poušť

30. října 2007 v 20:25 | Lucík

Egypt


Egypt zavislý na Nilu stejně jako v době faraonů zůstává zemí podivných kontrastů.

Stará říše faraonů je místem jedné z nejstarších civilizací - dějiny Egypta se píší více než 5 000 let. Ale má i moderní zázraky jako Asuánskou přehrada na Nilu. Egypt je mostem mezi Afrikou a Asií. Protože má přístup ke Středozemímu i Rudému moři, byl vždy lákavou kořistí pro dobyvatele. Strategický význam Suezského průplavu postavila v roce 1956 Egypt do centra světového dění, když byl průplav během suezské krize uzavřen pro námořní dopravu.
Egypt je zemí udivujících protikladů mezi bohatými a chudými, svěžím údolím Nilu a okolní pouští, ubohými chatrčemi a obrovskými památkami minulosti. Káhira je obrovské přelidněné město s 16 miliony obyvatel. Alexandie na pobřeží Středozemního moře má téměř 4 miliony obyvatel.

Země kontrastů
Egypské území se rozkládá v severní Africe a částečně v Asii (Sinajský poloostrov) při pobřeží Stedozemího a Rudého moře. Plocha egypského území je značná - 1 001 450 km/2, ale pouze 3% z celkové rozlohy zaujímá zemědělská půda. Více než 50 milionů Egypťanů žije podél životodárného Nilu a v několika oázách roztroušených v poušti. Zbytek území pokrývá poušť. Na západ od Nilu je poušť Libyjská, na východ poušť Arabská, která na Nilu přechází v poušť Núbijskou a na severu se rozšiřuje v poušť Sinajského poloostrova.
Libyjská poušť je součástí Sahary. Je to plošina pokrytá písky a kamením s hlubokými snížinami, v nichž leží slaná jezeram, ale také několik oáz (Baharíja, Dachla, Faráfra, al-Chárga a Síwa). Největší pouští je Katarská proláklina (- 133m) pod úrovní nedalekého Středozemního moře, liduprázdná pustina. Pouze několik poušťních cest vede od oázy k oáze se zastávkami u studní, které jsou v pouštích téměř posvátné.
Arabská poušť je v podstatě skalnatý hornatý hřbet, který se táhne mezi Nilem a Rudým mořem. Je to vyprahlé neúrodné území téměř bez vegetace. Obydleny jsou jen některé zátoky Rudého moře, jejichž obyvatelé se živí lovem ryb, korálů a taky jí rozvíjející se turistikou. Na přímém skalnatém pobřeží jsou dva větší přístavy - Búr Safádža a Hurgháda. V místech, kde Suezský záliv přechází v umělý průplav, leží významný přístav Suez. Od jihu ze Súdánu zasahuje k Asuánské přehradě a suchým vádí plochá poušť Núbijská, která je rovněž součástí Sahary.
Sinajský poloostrov, vklíněný mezi dva zálivy Rudého moře Suezský a Akabský - a na severu omývaný Středozemním mořem, a opět kamenitou a skalnatou pouští, která jen místy přechází v polopoušť. Vysloveně horský charakter má jižní špice poloostrova, jechž se jako obří příď lodě zvedá nad Rudé moře do výše 2 637 m. Je to nejvyšší hora Egypta Katrína.
Sinajský poloostrov je geograficky součástí Asie a jeho východní hranice s Izraelem byla nadávné době nejednou místem válečných konfliktů.
Nil, nejdelší řeka světa (6 695 km) dává Egyptu vodu a s ní život. Řečký historik Hérodotos už před 2 500lety nazval Egypt "daram Nilu". Bez jeho vody by nemohl existovat ani starověký, ani součastný Egypt. Nil protéká Egyptem od jihu k severu v délce více než 1 000km.


Podél jeho hřbetu se táhne jen asi 20 km široký pruh úrodné půdy, od nepaměti každoročně obohacované naplaveninami rozvodněného veletoku, který se širokou deltou vlévá do Středozemního moře. V tomto úrodném pruhu žije 90% všech Egypťanů, kteří se zabívají zemědělstvím, ale taky zabydlují velká města.
Mnozí venkované po celý život neopustí rodnou vesnici a rytmus jejich života určuje Nil. Dává vodu polím, ale taky přináší nemoci (bilharziózu parazitickou, kterou přenáší říční plži). Dříve se občas životodárné záplavy změnily v katastrofální povodně.
Hydrografické poměry na dolním toku Nilu se však značně změnily po výstavbě Asuánské přehrady, dokončené v roce 1970. Za ní vznikla jedno z nejrozsáhlejších vodních jezer na světě, který umožňuje zavlažování velkých pouštních oblastí. Obyvatelé už nejsou ohrožováni povodněmi, ale jejich pole nedostávají humusem bohaté naplaveniny. Vyčerpanou půdu je nutné chemicky hnojit, zatímco miliony tun s naplavenin se usazují na dně přehradního jezera a postupně se zanášejí. Přes tyto problémy zůstávají široké břehy Nilu zelenou zahradou, kde se pěstuje obilí, zelenina, bavlník, cukrová třtina a chovají domácí zvířata - krávy, buvoli, ovce, kozy i velbloudy, dodnes spolehlivý nosiči nákladů po pouštních cestách. Na Nilu také vyrostla řada měst.
Z těch současných patří k největším nejjižnější Asuán a Kéna, na začátku delty jsou to Gíza a Káhira ležící na protilehlých březích. Nejhustěji obydlená je delta Nilu, kde je dostatek vláhy a tak tu prosperuje nejen zemědělství, ale i průmysl soustřený do mnoha velkých měst. Na pobřeží Středozemního moře při ústí ramena Nilu i umělých kanálů, leží několik významných přístavů, z nichž nejvýznamější starobylá Alexandrie a Búr Saíd při vyustění Suezského průplavu.
Podnebí Egypta je s výjimkou pobřeží Středozemního moře horké a pouštní. Směrem k vnitrozemí má klima stále výraznější kontinentální rysy - žhavá léta a průměrně chladné zimy. Letní maxima dosahují v průměru kolem 35 stupňů Celsia, zimní minima klesají na 8 stupňů Celsia. V pouštích jsou teplotní výkyvy ještě extrémnější. Srážky bývají od západu k východu a od severu k jihu a to od 260 do 30 mm za rok.
Pro Egypt jsou příznačné především pravidelné a silné větry. Za blahodárný je považován severní vítr od Středozemního moře, který je relativně vlhký a chladný. Vane téměř po celý rok a již v nejstarších dobách umožňoval nilským lodím plout proti silnému proudu mohutného veletoku. Obávaný a příjemný je letní chamsír, vanoucí z rožhavené pouště. Je horký vysušuje a přináší oblaka žlutého písku, který zastiňuje oblohu, způsobuje písečné bouře a proniká do všech skulin lidských obydlí.


Tisícileté dějiny Egypta
Původní Egypťané jsou starobylý národ, jehož počátky sahají až do 4. tisíciletí př. n. l. A jenž vznikl postoupnou asimalací a smíšením starověkých obyvatel Afriky a Asie. Díky své strategické poloze na hranici dvou kontinentů a dvou vnitrozemských států, díky Nilu a přírodnímu klimatu (severní Afrika byla před tisíciletími mnohem vlhčí) se stal tento národ jedním z nejstarších tvůrců lidské civilizace. Vytvořil již v 1. polovině 4. tisíciletí nejstarší státní útvary na území Horního a Dolního Egypta, které však mezi sebou bojovaly a navzájem se oslabovaly. Až jejich sjednocením kolem roku 3000 př. n. l. Byly položeny základy budoucí slávy Egypta. Vznikla tzv. Stará říše (2778-2263), v niž se poprvé projevily nejvýraznější znaky egyptské národní kultury soustředěné jednak do náboženských představ o posmrtném životě, jednak do velice exaktních znalostí geometrie, astronomie a architektury. Hlavním městem říše byl Memfis, v jehož blízkosti byly postaveny první velké pyramidy - Džosekova v Sakkáře a další v okolí Gízy. Kolem roku 2500 se v pyramidách objevují první nápisy.
Rozkvět Staré říše ukončila dvě století zmatků, anarchie a občanských válek, kdy mocnější než faraon byli státní úředníci a velekněží. Období Střední říše (1991 - 1786) opět nastalo po sjednocení Egypta a upevnění faraonské moci. Bylo to období rozkvětu vědy, umění a velkých technických staveb, hlavně zavlažovacích kanálů.
Vpád starověkého národa Hyksósů do delty Nilu znamenal pokoření celého Dolního Egypta a rozpad jednotné říše. Teprve po sto letech faraoni znovu zemi sjednotili a nastalo období Nové říše (1580-1085). Je to doba vlády Ahmose, Thutmose, Hatšepsuta, Achnatona a Tutanchamona a jeho odvážnými reformami v umění.
Poslední dynastie v Nové říši (Ramesse III.-XI.) již musela svádět mnoho zápasů s Chetity a mořskými národy. Z této doby pocházející archeologické vykopávky z Luxoru a Karnaku (skrytý Tutanchamonův hrob) a několik chrámů. Hlavním městem byly Théby.
Na sklonku Nové říše se podařilo velekněžím zcela uchopit moc a nakonec se zmocnili i faraonského trůnu. Bylo to poslední období Starého Egypta (1085-332), kdy se na trůnu střídali lybyjští, núbijští asyrští a perští panovníci. Sláva Starého Egypta pohasla roku 332, kdy Egypt dobyl Alexandr Veliký, který na pobřeží Středozemního moře založil své město Alexandrii.
Egypt zažil nové období rozmachu za řeckých Ptolemaiovců (332-30 př. n. l.).
Období středověkých dějin Egypta bylo završeno římskou okupací a později a několikasetletou nadvládou Byzantské říše, kdy se tam definitibně usadila monofyzitská forma východního křesťanství (kopská církev).
Oslabení byzantské správy, pramenící z chronického úpadku východních provincií a dokrinálních rozporů Egypta s cařihradskými církevními kruhy, využili arabští muslimové. Ti v letech 639-641 n. l. Začlenili Egypt do svých strategických plánů, obsadili ho a učinili součástí arabsko-islámské říše (chalifátu). Během staletého vývoje zde převládl islám (křesťanských koptů je dnes asi 10%), arabština a obecně arabský ráz národní kultury.
1300 let arabsko-islámských dějin Egypta je poznamenáno některými slavnými kapitolami. Během 10.-12. století zde vládla šíitská (reformační) dynastie Fátimovců, za niž se stal Egypt jedním z center tehdejší islámské vzdělanosti a kultury. Právě chalífa této dynastie v roce 969 založil nové hlavní město jež nazval al-Káhira (Vítězná). Z Káhiry později vládli slavný Saladin, vítěz nad křižáckými státy v Palestině a sjednotitel Blízkého východu po období nesvárů. Pozdní středověk byl znamením vlády mamlúků, původně příslušníků vojenských oddílů složených z otroků, kteří si vydobyli takovou prestiž, že nakonec uchopli politickou moc. V roce 1517 se Egypt stal provincií ambiciózní Osmanské (Turecké) říše. V 19. století se stal předmětem imperiálního soupeření mezi Francií a Británií, jejiž vliv nakonec převládl. Po postupném ekonomickém ovládání došlo i k ovládnutí politickému, když Angličané v roce 1882 zlomili nacionalististickoé povstání Urábího paši, vojenského velitele, který se přál pro svou zemi všestrannou emancipaci.
Největší událostí 19. století však zřejmě byla stavba Suezského průplavu. Myšlenka propojit Rudé a Středozemní moře nebyla nová. Již faraonové kolem roku 2100 př. n. l. Vybudovali kanál, který ještě rozšířil perský dobyvatel Xerxes I., ale který během byzantské a arabské správy zchátral. Koncesi na vybudování 160km dlouhého průplavu získal francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps. Po slavnostním otevření v roce 1876 výtěžek z jeho provozu zcela patřil evropským mocnostem. Pro Británii to byla významná strategická zkratka na cestě do jejich držav v Indickém oceánu.
V roce 1922 byl Egypt formálně prohlášen za nezávislý, ale ve skutečnosti byl britskou polokolonií, která ho ovládla hospodářsky i vojensky.
Za 2. světové války se západní část Egypta stala dějištěm ozbroných střetů mezi britskými vojsky a Rommelovými Afrikakorps. Bitva u al-Alamajnu znamenala jeden ze zvratů na africkém válčišti.
Dne 23. července 1952 uskutečnila skupina "Svobodných důstojníků" převrat a svrhla královský režim. Rada revolučního vedení vyhlásila republiku a vstoupila na cestu chaoticky prováděných reforem. V roce 1954 se prezidentem stal Gamál Abd an-Násir. Jedním z klíčových kroků bylo znárodnění Suezského průplavu v létě 1956, což vedlo k izraelsko-francouzsko-britské intervenci (tzv. Suezská krize). Tato zkušenost a podpora, již se Násirovi dostalo jak od východního bloku, tak ze Spojených států, ještě urychlily proces reforem, známý pod názvem "arabský socialismus". Pod státní kontrolu uvrhl všechny náboženské instituce, provedl dvojnásobnou agrární reformu, vybudoval moderní armádu a zahájil výstavbu mamutí Asuánské přehrady (1961-1970).
Ta vytváří jedno z největších umělých jezer na světě - Násirovo jezero.
V roce 1970 Násir zemřel, aniž se mu podařilo zásadní reformy uskutečnit. Země byla hospodářsky oslabena a politicky ponížena porážkou v "šetidenní válce" s Izraelem v červnu 1967. Násirův nástupce Anvar Sadat zahájil postupný, ale nezvratný odklon od odkazu svého předchůdce. V roce 1972 vyhostil 14 tisíc sovětských poradců, zahájil riskantní sbližování s různými proudy muslimských fundamentalistů a ve válce s Izraelem (říjen 1973) za navrácení okupované Sinaje si vydobyl uznání Západu. V příštích letech si mohl dovolit opatrné uvolňování politických svobod a "kontrolovanou demokracii". V listopadu 1977 učinil překvapivý krok, když nabídl Izraeli mír za navrácení okupované Sinaje. V roce 1978 byla za asistence amerického prezidenta Cartera podepsána egyptsko-izraelská mírová dohoda v Camp Davidu. Sadatova stále méně zdařilá hospodářská politika a jeho umírněnost vůči Izraeli a Západu vedly konec k tomu, že se "otec národa" stal nenáviděným "zrádcem národa".
Po antentátu při přehlídce 6. října 1981, který provedla fundamentalistická organizace Džihád, pro Sadana skoro žádný Egypťan netruchlil.
Sadanův nástupce Husní Mubárak si od počátku vedl mnohem obezřetněji. Vymýtil některé negativní projevy spjaté se Sadatovou liberálně ekonomickou koncepcí "otevřených dveří" a snažil se porozumět všem složkám opozice. Po vzoru Sadata udržoval uspokojivé vztahy s Izraelem a postupně dokázal vrátit Egypt do "rozkácené" rodiny arabských zemí, z niž byl v době Camp Davidu exkomunikován. A byla to nakonec egyptská Káhira, kde byla v květnu 1994 podepsána dílčí smlouva mezi Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a Izraelem, jež ukončila izraelskou okupaci pásma Gazy a některých měst na Západním břehu Jordánu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama