Říjen 2007

Shagya arab (fotky)

30. října 2007 v 21:03 | Lucík |  Foto-koně
Shagya arab

Shagya arab

30. října 2007 v 20:59 | Lucík
Shagya

Shagya Arab

Shagya Arab představuje další, na mezinárodní bázi v čistokrevné plemenitbě, tj. v uzavřených plemenných knihách národních chovatelských svazů, uskutečňovaný vývoj "arabského plemene" maďarských a rakouských hřebčínů Bábolna a Radovec.


Přes vysoký genetický podíl arabského plnokrevníka se od běžného typu tohoto plemene musí výrazně lišit větší velikostí, rámcem a sílou kostí. Proto ve čtvrté generaci nesmí být z celkem šestnácti předků více nežli devět arabských plnokrevníků. Jeho chovný cíl je Arab velkého rámce, který je stejnou měrou způsobilý jako ušlechtilý jezdecký a kočárový kůň pro každého.


Shagya Arab musí být pohledný a vyvážený, s výrazem, dobře tvarovaným krkem jezdeckého koně, markantní horní linií, dlouhou zádí a neseným ohonem, při silném suchém fundamentu. Velký význam má vydatný, elastický, korektní průběh pohybu ve všech třech chodech. Je vyžadována výška nejméně 150 cm, až do asi 160 cm a obvod holeně ne menší, nežli 18 cm.


Jak svým zevnějškem, tak i temperamentem, musí Shagya Arab splňovat všechny požadavky kladené na ušlechtilého a výkonného koně rodinného, pro volný čas, sportovního, honebního a kočárového, jakož i vytrvalostního a distančního.


Shagya Arab představuje část světových dějin. Je kulturním majetkem, historickým plemenem. V neposlední řadě svojí rolí v teplokrevném chovu je nenahraditelnou součástí dějin na základě jeho dvousetleté selekce ohledně vlastností užitkových koní, ale také na základě svojí výkonnosti a pracovní angažovanosti, resp. ochotě k výkonu. Zdraví, tvrdost, přívětivost, plodnost, dlouhověkost, jsou typické vlastnosti, kterými toto plemeno vyniká. Proto má tolik co dát jiným plemenům koní. Shagya Araby naleznete v rodokmenech sportovních koní, ať již teplokrevníků nebo trakénů.


Hlavním účelem využití Shagya Araba je zpravidla náročnější oblast volného času. Nicméně pro svoji genetickou mnohotvárnost hraje toto plemeno nenahraditelnou roli pro budoucnost jako genetická rezerva pro ostatní chovy. Představuje outcrossové možnosti pro jedecká plemena koní. Plemeni koně, jako je Shagya Arab, které bylo přes dvěstě let chováno zcela čistokrevně, je nutné věnovat potřebnou pozornost - přispívá k pozitivnímu zachování a obnově koně jako druhu.


Shagya Arab není žádným módním plemenem, které jak rychle vznikne, tak opět zanikne, nýbrž je součástí kultury a historie. Nenahraditelně ztracená, pokud neochráníme původy a kdysi jako tolik cenný uznávaný účel - svébytné, pro účel využití jako užitkový kůň zaměřené arabské plemeno. Svojí hodnotu prokázal v průběhu staletí, jako zušlechťovatel pro chov teplokrevníků, trakénů a pony. Všestranný nejen rodinný, ale také výkonný kůň, podle možností a potřeb. Kdo jej jednou pozná, nebude chtít jeho láskyplný charakter a šarm již nikdy postrádat.


Posuzování Shagya Arabů je posuzováním chovných koní. Zcela jiné, nežli posuzování užitkových a výkonnostních koní mají zde pro dědičnost všechna hodnocená kriteria stejně významnou úlohu. Užitkoví a výkonnostní koně mohou vykazovat vnější nedostatky, které jim nebrání ve splnění výkonů od nich očekávaných a jsou vyváženy významnými výkonnostními vlastnostmi a atributy. Chovný kůň musí splňovat všechny myslitelné požadavky v exteriéru i interiéru i ve všech třech druzích chodu, které mohou být kladeny na jeho potomky. Při chovatelských přehlídkách Shagya Araba je naplnění chovného cíle tohoto plemene měřítkem, kterým musí posuzovatel hodnotit jemu předváděné koně.



Achal-teke (foto)

30. října 2007 v 20:55 | Lucík |  Foto-koně

Achal-teke

30. října 2007 v 20:44
Achal Teke zní jako žalostný nářek, který tichou
nocí přivál pouštní vítr. Achal Teke je jako teskná píseň,
která vábí. Achal Teke je jako obdivné vydechnutí.
Je slyšet kroky v písku. Ze tmy vystupují siluety jezdců
na záhadných koních.
Achal Teke…

Achal Teke je tajemství, na které si můžete sáhnout,
pohladit jej či dokonce na něj vsednout a štvát jej
nekonečným cvalem. To všechno vás nechá, ale stejně
do něj neproniknete. Achal Teke jsou sami sebou, jsou
uzavření a zvláštní - jakoby se v nich sečetla moudrost
tisíciletí. Vznešená moudrost bídy, úmorného strádání
a přitom oddanosti. Je výsadou, která se nedobývá lehce,
kdo nezkusil, nemá naději…
-Z. Mahler-
Achaltekinský kůň je považován za jedno z nejstarších plemen koní na světě, přímého potomka starověkých koní perských. Pro svoji mimořádnou výkonnost a mystickou krásu byli tito koně cenným a žádaným artiklem již odpradávna, jejich kouzlu propadl perský král Dáreios, Alexandr Veliký i Čingischán. Archeologické vykopávky z jižního Turkmenistánu, odhalily kostru koně, jejíž stáří se odhaduje do doby okolo 2400 př.K., shodnou ve všech znacích s dnešním achaltekincem. Názvy koní massagetští, partští, nisejští, perští, turkmenští označují jednoho a téhož koně, známého v dnešní době pod jménem Achal Teke. Soudobý název pochází z názvu turkmenského kmene "Teke", který choval tyto koně v oaze "Achal". Tato oáza je z jedné strany obklopena pouští Karakum (Černé písky), z druhé strany se zvedá pohoří Kopetdag. Odlehlost a nepřístupnost oblasti umožnily zachování plemene v té nejčistší podobě, bez přimísení cizí krve a ostatních vlivů.
klisny2 Achaltekinci se chovají v Turkmenistánu (okolo 40% celkové populace), v Rusku, Uzbekistánu a v menší míře v Evropě a USA. Celkový počet je odhadován přibližně na 6000 ks, z toho je 350 plemenných hřebců a 1140 chovných klisen, zbytek tvoří dorost. V současnosti existuje 18 linií, z nichž většina z nich je odvozena od hřebce 2a Boinou. Nejvíce je zastoupena linie Gelišikli (20,7%), dále Kaplan (10,4%), Kir Sakar (8,7%) a El (8,4%). Plemenná kniha je vedena v Rusku ve Všeruském vědecko-výzkumném institutu pro chov koní (VNIIK), v Rjazaňské oblasti. Na stejné adrese sídlí i Mezinárodní asociace chovatelů achaltekinských koní (MAAK). Aby byl kůň zapsán do plemenné knihy, musí mít test paternity (DNA test nebo test krevních skupin) a oba rodiče musí být zapsáni v PK. Kromě plemenné knihy čistokrevných achaltekinců je ve VNIIKu veden také registr achaltekinců s příměsí cizí krve. Pro zápis do registru platí také povinný test paternity. Zde v Čechách zprostředkovává registraci v ruské plemenné knize Český svaz chovatelů Achal Teke.
Exteriér
Hlava achaltekince je lehká, suchá, se širokým plochým zátylkem. Profil je někdy rovný, častěji však s vypouklým čelem nebo klabonosem. Čelo je široké, oči velké, výrazné, s typickým tvarem připomínajícím oči dravého ptáka. Uši jsou dlouhé, pohyblivé, nozdry a pysky tenké. Hlava je nasazena na krk pod ostrým úhlem. Malpost
Krk je vysokonasazený a dlouhý, rovný nebo ve tvaru S.
Tělo je velmi dobře osvalené, s vysokým kohoutkem, dlouhou lopatkou a hlubokým hrudním košem. Žebra jsou oválná a dlouhá. Hřbet je rovný, dlouhý, někdy se sklonem ke slabším bedrům. Záď je skloněna v přiměřeném úhlu, ocas je nízko nasazen.
Končetiny jsou suché, s výraznými šlachami. Předloktí a bérce jsou dlouhé. Zadní končetiny mají občas šavlovitý postoj či sblížená hlezna. Kopyta jsou malá, pevná.
Srst je velmi jemná, hebká, hříva a ocas řídké, čupřina obvykle zcela chybí.
Barvy
Typický je kovový lesk, který je v menší či větší míře patrný u všech barev. V rámci plemene se nejčastěji vyskytují hnědáci, dále plaváci, následují vraníci, ryzáci, bělouši, žluťáci a cremello.
Pohyb, temperament, intelekt
Pohyb je prostorný, elastický a impulsivní, příjemný pro jezdce ve všech chodech. Temperament je živý, intelekt nadprůměrný.
Tělesné míry
Průměrná KVH hřebců je 159 cm, u klisen 157 cm. Obvod hrudníku u hřebců 176 cm, klisny mají o dva centimetry více. Obvod holeně u hřebců 19,5 cm, u klisen 19 cm.
Achal Teke ve sportu
Turkmeni byli odjakživa milovníky dostihů. Rychlost navíc byla u bojového koně žádoucí vlastností a v průběhu věků se selekcí dále upevňovala. Je známo, že způsoby dostihového tréninku byly Evropany přejaty právě ze Střední Asie. Dle rychlosti je achaltekinec na druhém místě za anglickým plnokrevníkem. Rekordy na jednotlivé vzdálenosti jsou následující: 1000m-1,03´9, 1200m-1,16´7, 1400m-1,28´5, 1600m-1,43´6, 1800m-1,57´0, 2000m-2,11´5, 2400m-2,41´6, 2800m-3,09´6, 3000m-3,00´5, 3200m-3,40´9 Dodnes jsou rovinné dostihy pro achaltekinské plemeno jedinými oficiálními výkonnostními zkouškami, i když je v současnosti vypracovávána nová metodika.
Absent Dvacáté století znamenalo rozvoj klasických jezdeckých disciplín, a tedy i novou oblast využití pro achaltekince. I zde prokázal svoji kvalitu. Asi není potřeba příliš představovat vraného hřebce Absenta (linie Arab), olympijského vítěze v drezuře z r. 1960 v Římě. O čtyři roky později se dokázal umístit na olympiádě jako třetí a o další čtyři roky později jako čtvrtý. Zde je zajímavé zmínit, že Absentova krev je zastoupena v rodokmenu dvou hřebců, kteří působili v Čechách, a to u Lakmuse (v otcovské části rodokmenu, v 2. generaci) a u Garuta (v mateřské části rodokmenu). Garut působil i v teplokrevném chovu, z jeho potomstva můžeme zmínit např. Granda Kinského (z kinské klisny Tity), který exceloval s Libuší Půlpánovou ve westernových disciplínách. Dalším koněm s Garutovou krví je hřebec Alois (po Ascot), český teplokrevník, působící v chovu Ing. Müllera v Mněticích. Garut je otcem klisny Novelyangloteke bugar, matky Aloise. Otec Absenta, bělouš Arab (Kazbek), byl účastníkem legendárního pochodu z Ašchabadu do Moskvy v r. 1935, dvanáct let se úspěšně účastnil soutěží všestrannosti a parkurů. Jako šestnáctiletý se stal držitelem národního rekordu ve skoku mohutnosti, kdy překonal výšku 2,19m. Dalším sportovně úspěšným koněm byl valach Penteli, syn Fakirpelvana, který se v 70.letech účastnil skokových soutěží nejvyšší obtížnosti. Zde opět zmíním, že krev Fakirpelvana je v Čechách hojně zastoupena u klisen, importovaných v 90. letech paní Havlíčkovou z hřebčína Dagestanskij, kde působil hřebec 883 Kaltaman, syn Fakirpelvana. V 80.letech úspěšně reprezentoval achaltekinské plemeno hřebec Perepel, držitel světového rekordu ve skoku do dálky (8,78m). Z koní v současnosti si zaslouží zmínku klisna Galambija (po Melesur), šampiónka Ruska ve všestrannosti v kategorii mladých koní, hřebec Sotschi (po Sugun) účastnící se soutěží všestrannosti, umístěn na 2.místě Mistrovství juniorů ve Švýcarsku, hřebec Sengar, sbírající floty v soutěžích všestrannosti z USA (než jeho nadějnou kariéru zastavilo zranění , dopracoval se až do týmu americké reprezentace ve všestrannosti), hřebec Sugun úspěšně se účastnící vytrvalostních soutěžích ve Francii a hřebci Zabeg a Pejkam startující ve stejné disciplíně v Rusku.
Achalteke a jeho vliv na ostatní plemena
Achaltekinec ovlivnil mnoho plemen. Podílel se na vzniku anglického plnokrevníka (jeden ze tří zakládajících hřebců, Byerley Turk, je podle některých pramenů považován za achaltekince. Je ovšem jisté, že turkmenský původ měli hřebci Darcy White Turk a Darcy Yellow Turk. Také ovlivnil trakénského koně, prostřednictvím slavného hřebce Turkmen-Atti. Výraznou úlohu sehrál i při formování donského a buďonovského koně, karabacha, kabardince a dalších ruských plemen (v Rusku bylo achaltekinské plemeno uznáno za oficiálního zlepšovatele ostatních plemen, podobně jako arabský plnokrevník a anglický plnokrevník). V současné době, s cílem získat kvalitního sportovního koně, se achaltekinec používá ve spojení s anglickým plnokrevníkem (např. hřebec Bugar, člen ruské reprezentace ve všestrannosti) nebo teplokrevnými plemeny. Výsledné produkty si zachovávají tvrdost, vytrvalost, inteligenci a eleganci pohybu achaltekinců a současně získají větší tělesný rámec, který je dnes většinou sportovních jezdců u koní vyžadován.
Pochod Ašchabad-Moskva
pochodVynikající demonstrací schopností achaltekince byl pochod z Ašchabadu do Moskvy, který se uskutečnil v r. 1935. Vzdálenost činila 4300 kilometrů, z čehož 360km vedlo pouští. Pochodu se účastnilo 28 jezdců a koní, kromě achaltekinců ještě anglo-tekinci a jomutští koně. Vzdálenost byla překonána za 84 dnů. Achaltekinští koně dorazili ve výrazně lepší kondici, než ostatní plemena, ve vynikající kondici byli hřebci Arab a Alsakar.


Arabský plnokrevník

30. října 2007 v 20:31 | Lucík
Historie: Arabský plnokrevník pochází z Orientu.Díky tvrdému životu v poušti,kde koně museli i příležitostně žrát krmivo určené pro velbloudy,které je pro ně velmi těžko stravitelné až nestravitelné.,se u arabského koně vyvinula zvláštní odolnost.Nomádi a kočovní bojovníci chovali rychlé a vytrvalé koně,jisté v kroku,kteří dokázali své jezdce nést rychlým cvalem na velké vzdálenosti a byli přitom velmi nenároční. Arabští koně byli,jak se zdá,v Orientě odjakživa.Během křížových výprav bylo mnoho arabských plnokrevníků přivezeno do Evropy.V průběhu následujících staletí se toto koňské plemeno rozšířilo po celém kontinentu.Díky různému křížení se vyvinul moderní arabský plnokrevník.Arabská krev dnes proudí v žilách téměř všech koní lehkých plemen.Arabský plnokrevník je při dědičnosti pozoruhodně dominantní.V průběhu staletí se stále používal k zušlechtění četných plemen.V 17. a 18. století byli do Francie a Anglie převezeni tři slavní arabští hřebci,předkové všech plnokrevníků.Byli to Byerley Turk z Turecka,Godolphin Arabian,který byl vlastně arabskoberberský kůň,a slavný Darley Arabian.Stovky klisen pak od nich měly hříbata.Některá z těchto hříbat se pak sama stala slavnými hřebci.S rozvojem anglického plnokrevníka se chov arabských plnokrevníků v Evropě zastavil.Naštěstí však vášniví chovatelé importovali plemené linie a chov obnovili.Dnes má arabský plnokrevník mnoho příznivců. Vzhled: Arabský plnokrevník má suchou hlavu s vysokým čelem.Lebka se zřetelně rýsuje a pod kůží jsou snadno viditelné žíly.Uši má pěkně tverované a posazené daleko od sebe.Jeho velké kulaté a živé oči jsou neustále v pohybu.Hřbet nosu je krátký a často konkávní a je zakončený velmi jemným nosem,s velkými nozdrami,které se dokážou značně rozšířit.Má hluboký a široký hrudník,hřbet spíše kratší a lehce skloněnou až skoro horizontální záď.Pro toto plemeno je charakteristický vysoko posazený a vysoko nesený ohon.Nohy koně jsou jemné a silné,s dlouhými a přímými hlezeními klouby. Výška v kohoutku: 1,48 m - 1,53 m. Barva:Jsou dovoleny všechny barvy kromě strakošů;často se vyskytují bělouši. Charakter:Navzdory svému spíše živému temperamentu má arabský plnokrevník velmi mírnou povahu a dá se snadno vychovat;je k tomu ovšem zapotřebí velké míry jemnocitu.Arabský plnokrevník je velmi statný a obratný kůň a má velkou zásobu energie.Protože je velmi rychlý,jezdí se na něm často na dostizích.Jeho chody jsou ale ploché,proto není příliš vhodný pro drezuru.Ani skoky nepatří k jeho silným stránkám,protože mu ke skoku chybí potřebné odpružení.Je to ale vynikající kůň do terénu a distanční jezdci si ho velmi považují.

Egypt+arabská poušť 2 část

30. října 2007 v 20:26
Nelehký dnešek
V zemi se rozvíjí průmysl, který vyrábí železo, ocel, hliník, chemikálie, nástroje a nářadí, sklo a textil. Egypt je soběstačný v energických zdrojích díky uhlí, které se těží na Sinajském poloostrově, a ložiskům ropy a plynu, která stačí k pokrytí potřeb země a část jde na vývoz. Daleko větším zdrojem příjmu jsou poplatky za průjezd Suezským průplavem. V roce 1990 použilo průplav více než 17 500 lodí, v roce 1991 dosáhly příjmy z průplavu 1 770 000 USD. Protože však tyto příjmy začaly klesat, neboť velké ropné tankery dávají přednost cestě kolem Afriky, v současné době se průplav rozšiřuje a prohlubuje, aby jím mohly proplouvat větší lodi.
Strategická poloha Egypta umožnila zemi získat rozsáhlou mezinárodní pomoc. Ale dnes přísná státní kontrola a regulace průmyslu ( velká část průmyslových podniků je státní) odrazuje zahraniční investory, kteří jsou obezřetní i ze strachu z politické nestability.
Mubárak však musí zároveň čelit obrovským vnitřním problémům. Potřebuje zejména přilákat zahraniční investory a zneškodnit militantní islámské fundamentalisty. Třetím a možná nejvážnějším problémem je potřeba omezit porodnost.Právě vysoké porodnosti přičítá Mubárak většinu probémů země včetně dvacetiprocentní nezaměstnanosti. Populační expolze je nejzřetejnější ve městech jako Káhira, která trpí značnou bytovou krizí.
Současní Egypťané jsou více než 90 % Arabové, kteří vyznávají islám. Vláda se sice všemi prostředky snaží potlačit fundomentalistické hnutí, ale fundomentalisté stále získavají nové stoupence, kteří od lidí, mezi nimi i zahraničními turisty. Kromě Arabů žijí v zemi menšiny Núbijců, Berberů, Arménů a dalších národností. Núbijci obývají jih země a jsou to míšenci staroegyptské, černošské a arabské krve. Berbeři jsou starověký africký národ světlé pleti a starobylé kultury. Jejich počet se odhaduje na 50-80 tisíc, živí se obchodem a zemědělstvím.
Zemědělstvím se ostatně živí většina Egypťanů. Venkovští rolníci zvaní felahové žijí v úrodném pruhu podél celého Nilu a v široké deltě. Tvoří dvě třetiny obyvatelstva a z jejich práce žil starověký Egypt a žije z ní častečně i Egypt dnešní.
V okrajových částech úrodného pruhu, v oázách a polopouštích žijí beduíni, kočovní Arabové, kteří se zabývají pastevectvím a chovem velbloudů. Čím dál více obyvatel se však stěhuje do měst, neboť slibují lepší obživu.
Velká města mají nepopíratelně západní ráz. V zemi vychází pestrá škála deníků, které občas podléhají cenzuře. Kahira je po Tel Avivu druhým největším vydavatelským centrem Blízkého východu. Egypt nabízí četné rozhlasové a televizní programy v mnoha jazycích. Důležitý je filmový průmysl - filmy jsou vyváženy do celého arabského světa, kde jsou velmi oblíbené.
Egypt je centrem jedné z nejstarších a nejtalentovanějších civilizací, a proto tále láká návštěvníky celého světa, kteří chtějí vidět jeho památky, chrámy a pyramidy, z nichž Chufuova (Cheopsova) byla už ve starověku považována za jeden ze sedmi divů světa. Zájem vzbuzují i moderní stavitelské divy - Asuánská přehrada, ale především Suezský průplav, na jehož provozu má bez nadsázky zájem celý svět.



Egypt v přehledu
Oficiální název: Egyptská arabská republika
Rozloha: 1 001 450 km
Počet obyvatel: 60 603 000
Hustota zalidnění (obyv. na km): 60,5
Hlavní město: Káhira
Politický systém: republika
Měna: 1 egyptská libra = 100 piastrů
Jazyky:arabština (úřední); francozština, angličtina, berberština, núbijština, bedžaština
Náboženství: sunnitští muslimové 92%, křesťané (převážně Koptové)
Podnebí: horké a suché, na pobřeží v zimě mírné srážky; průměrná teplota Káhiře od 13 stupňů Celsia v lednu do 28 stupňů Celsia v červenci; v Luxoru průměrná teplota od 15 stupňů Celsia v lednu do 32 stupňů Celsia v červenci
Využití půdy: orná půda 5% (zavlažovaná půda 2,6%), ostatní (převážně poušť) 95%
Hlavní zemědělské produkty a těžené suroviny:rýže,bavlna,pšenice,kukuřice,cukrová třtina, ječmen, fazole, čočka, proso, cibule, egyptský jetel, skot, buvoli, ovce, kozy; ropa zemní plyn, uran, rudy železa, fosfáty, mořská sůl
Hlavní hospodářské odvětví: zpracování ropy, výroba cementu a hnojiv, hutnictví, potravinářský a textilní průmysl
Vývoz: bavlna, ropa, textil,kovové rudy
Roční příjem na hlavu (v USD): 760
Nárůst obyvatel (na tis. Za rok): 23
Průměrná délka života: muži 62, ženy 62

Egypt+arabská poušť

30. října 2007 v 20:25 | Lucík

Egypt


Egypt zavislý na Nilu stejně jako v době faraonů zůstává zemí podivných kontrastů.

Stará říše faraonů je místem jedné z nejstarších civilizací - dějiny Egypta se píší více než 5 000 let. Ale má i moderní zázraky jako Asuánskou přehrada na Nilu. Egypt je mostem mezi Afrikou a Asií. Protože má přístup ke Středozemímu i Rudému moři, byl vždy lákavou kořistí pro dobyvatele. Strategický význam Suezského průplavu postavila v roce 1956 Egypt do centra světového dění, když byl průplav během suezské krize uzavřen pro námořní dopravu.
Egypt je zemí udivujících protikladů mezi bohatými a chudými, svěžím údolím Nilu a okolní pouští, ubohými chatrčemi a obrovskými památkami minulosti. Káhira je obrovské přelidněné město s 16 miliony obyvatel. Alexandie na pobřeží Středozemního moře má téměř 4 miliony obyvatel.

Země kontrastů
Egypské území se rozkládá v severní Africe a částečně v Asii (Sinajský poloostrov) při pobřeží Stedozemího a Rudého moře. Plocha egypského území je značná - 1 001 450 km/2, ale pouze 3% z celkové rozlohy zaujímá zemědělská půda. Více než 50 milionů Egypťanů žije podél životodárného Nilu a v několika oázách roztroušených v poušti. Zbytek území pokrývá poušť. Na západ od Nilu je poušť Libyjská, na východ poušť Arabská, která na Nilu přechází v poušť Núbijskou a na severu se rozšiřuje v poušť Sinajského poloostrova.
Libyjská poušť je součástí Sahary. Je to plošina pokrytá písky a kamením s hlubokými snížinami, v nichž leží slaná jezeram, ale také několik oáz (Baharíja, Dachla, Faráfra, al-Chárga a Síwa). Největší pouští je Katarská proláklina (- 133m) pod úrovní nedalekého Středozemního moře, liduprázdná pustina. Pouze několik poušťních cest vede od oázy k oáze se zastávkami u studní, které jsou v pouštích téměř posvátné.
Arabská poušť je v podstatě skalnatý hornatý hřbet, který se táhne mezi Nilem a Rudým mořem. Je to vyprahlé neúrodné území téměř bez vegetace. Obydleny jsou jen některé zátoky Rudého moře, jejichž obyvatelé se živí lovem ryb, korálů a taky jí rozvíjející se turistikou. Na přímém skalnatém pobřeží jsou dva větší přístavy - Búr Safádža a Hurgháda. V místech, kde Suezský záliv přechází v umělý průplav, leží významný přístav Suez. Od jihu ze Súdánu zasahuje k Asuánské přehradě a suchým vádí plochá poušť Núbijská, která je rovněž součástí Sahary.
Sinajský poloostrov, vklíněný mezi dva zálivy Rudého moře Suezský a Akabský - a na severu omývaný Středozemním mořem, a opět kamenitou a skalnatou pouští, která jen místy přechází v polopoušť. Vysloveně horský charakter má jižní špice poloostrova, jechž se jako obří příď lodě zvedá nad Rudé moře do výše 2 637 m. Je to nejvyšší hora Egypta Katrína.
Sinajský poloostrov je geograficky součástí Asie a jeho východní hranice s Izraelem byla nadávné době nejednou místem válečných konfliktů.
Nil, nejdelší řeka světa (6 695 km) dává Egyptu vodu a s ní život. Řečký historik Hérodotos už před 2 500lety nazval Egypt "daram Nilu". Bez jeho vody by nemohl existovat ani starověký, ani součastný Egypt. Nil protéká Egyptem od jihu k severu v délce více než 1 000km.


Podél jeho hřbetu se táhne jen asi 20 km široký pruh úrodné půdy, od nepaměti každoročně obohacované naplaveninami rozvodněného veletoku, který se širokou deltou vlévá do Středozemního moře. V tomto úrodném pruhu žije 90% všech Egypťanů, kteří se zabívají zemědělstvím, ale taky zabydlují velká města.
Mnozí venkované po celý život neopustí rodnou vesnici a rytmus jejich života určuje Nil. Dává vodu polím, ale taky přináší nemoci (bilharziózu parazitickou, kterou přenáší říční plži). Dříve se občas životodárné záplavy změnily v katastrofální povodně.
Hydrografické poměry na dolním toku Nilu se však značně změnily po výstavbě Asuánské přehrady, dokončené v roce 1970. Za ní vznikla jedno z nejrozsáhlejších vodních jezer na světě, který umožňuje zavlažování velkých pouštních oblastí. Obyvatelé už nejsou ohrožováni povodněmi, ale jejich pole nedostávají humusem bohaté naplaveniny. Vyčerpanou půdu je nutné chemicky hnojit, zatímco miliony tun s naplavenin se usazují na dně přehradního jezera a postupně se zanášejí. Přes tyto problémy zůstávají široké břehy Nilu zelenou zahradou, kde se pěstuje obilí, zelenina, bavlník, cukrová třtina a chovají domácí zvířata - krávy, buvoli, ovce, kozy i velbloudy, dodnes spolehlivý nosiči nákladů po pouštních cestách. Na Nilu také vyrostla řada měst.
Z těch současných patří k největším nejjižnější Asuán a Kéna, na začátku delty jsou to Gíza a Káhira ležící na protilehlých březích. Nejhustěji obydlená je delta Nilu, kde je dostatek vláhy a tak tu prosperuje nejen zemědělství, ale i průmysl soustřený do mnoha velkých měst. Na pobřeží Středozemního moře při ústí ramena Nilu i umělých kanálů, leží několik významných přístavů, z nichž nejvýznamější starobylá Alexandrie a Búr Saíd při vyustění Suezského průplavu.
Podnebí Egypta je s výjimkou pobřeží Středozemního moře horké a pouštní. Směrem k vnitrozemí má klima stále výraznější kontinentální rysy - žhavá léta a průměrně chladné zimy. Letní maxima dosahují v průměru kolem 35 stupňů Celsia, zimní minima klesají na 8 stupňů Celsia. V pouštích jsou teplotní výkyvy ještě extrémnější. Srážky bývají od západu k východu a od severu k jihu a to od 260 do 30 mm za rok.
Pro Egypt jsou příznačné především pravidelné a silné větry. Za blahodárný je považován severní vítr od Středozemního moře, který je relativně vlhký a chladný. Vane téměř po celý rok a již v nejstarších dobách umožňoval nilským lodím plout proti silnému proudu mohutného veletoku. Obávaný a příjemný je letní chamsír, vanoucí z rožhavené pouště. Je horký vysušuje a přináší oblaka žlutého písku, který zastiňuje oblohu, způsobuje písečné bouře a proniká do všech skulin lidských obydlí.


Tisícileté dějiny Egypta
Původní Egypťané jsou starobylý národ, jehož počátky sahají až do 4. tisíciletí př. n. l. A jenž vznikl postoupnou asimalací a smíšením starověkých obyvatel Afriky a Asie. Díky své strategické poloze na hranici dvou kontinentů a dvou vnitrozemských států, díky Nilu a přírodnímu klimatu (severní Afrika byla před tisíciletími mnohem vlhčí) se stal tento národ jedním z nejstarších tvůrců lidské civilizace. Vytvořil již v 1. polovině 4. tisíciletí nejstarší státní útvary na území Horního a Dolního Egypta, které však mezi sebou bojovaly a navzájem se oslabovaly. Až jejich sjednocením kolem roku 3000 př. n. l. Byly položeny základy budoucí slávy Egypta. Vznikla tzv. Stará říše (2778-2263), v niž se poprvé projevily nejvýraznější znaky egyptské národní kultury soustředěné jednak do náboženských představ o posmrtném životě, jednak do velice exaktních znalostí geometrie, astronomie a architektury. Hlavním městem říše byl Memfis, v jehož blízkosti byly postaveny první velké pyramidy - Džosekova v Sakkáře a další v okolí Gízy. Kolem roku 2500 se v pyramidách objevují první nápisy.
Rozkvět Staré říše ukončila dvě století zmatků, anarchie a občanských válek, kdy mocnější než faraon byli státní úředníci a velekněží. Období Střední říše (1991 - 1786) opět nastalo po sjednocení Egypta a upevnění faraonské moci. Bylo to období rozkvětu vědy, umění a velkých technických staveb, hlavně zavlažovacích kanálů.
Vpád starověkého národa Hyksósů do delty Nilu znamenal pokoření celého Dolního Egypta a rozpad jednotné říše. Teprve po sto letech faraoni znovu zemi sjednotili a nastalo období Nové říše (1580-1085). Je to doba vlády Ahmose, Thutmose, Hatšepsuta, Achnatona a Tutanchamona a jeho odvážnými reformami v umění.
Poslední dynastie v Nové říši (Ramesse III.-XI.) již musela svádět mnoho zápasů s Chetity a mořskými národy. Z této doby pocházející archeologické vykopávky z Luxoru a Karnaku (skrytý Tutanchamonův hrob) a několik chrámů. Hlavním městem byly Théby.
Na sklonku Nové říše se podařilo velekněžím zcela uchopit moc a nakonec se zmocnili i faraonského trůnu. Bylo to poslední období Starého Egypta (1085-332), kdy se na trůnu střídali lybyjští, núbijští asyrští a perští panovníci. Sláva Starého Egypta pohasla roku 332, kdy Egypt dobyl Alexandr Veliký, který na pobřeží Středozemního moře založil své město Alexandrii.
Egypt zažil nové období rozmachu za řeckých Ptolemaiovců (332-30 př. n. l.).
Období středověkých dějin Egypta bylo završeno římskou okupací a později a několikasetletou nadvládou Byzantské říše, kdy se tam definitibně usadila monofyzitská forma východního křesťanství (kopská církev).
Oslabení byzantské správy, pramenící z chronického úpadku východních provincií a dokrinálních rozporů Egypta s cařihradskými církevními kruhy, využili arabští muslimové. Ti v letech 639-641 n. l. Začlenili Egypt do svých strategických plánů, obsadili ho a učinili součástí arabsko-islámské říše (chalifátu). Během staletého vývoje zde převládl islám (křesťanských koptů je dnes asi 10%), arabština a obecně arabský ráz národní kultury.
1300 let arabsko-islámských dějin Egypta je poznamenáno některými slavnými kapitolami. Během 10.-12. století zde vládla šíitská (reformační) dynastie Fátimovců, za niž se stal Egypt jedním z center tehdejší islámské vzdělanosti a kultury. Právě chalífa této dynastie v roce 969 založil nové hlavní město jež nazval al-Káhira (Vítězná). Z Káhiry později vládli slavný Saladin, vítěz nad křižáckými státy v Palestině a sjednotitel Blízkého východu po období nesvárů. Pozdní středověk byl znamením vlády mamlúků, původně příslušníků vojenských oddílů složených z otroků, kteří si vydobyli takovou prestiž, že nakonec uchopli politickou moc. V roce 1517 se Egypt stal provincií ambiciózní Osmanské (Turecké) říše. V 19. století se stal předmětem imperiálního soupeření mezi Francií a Británií, jejiž vliv nakonec převládl. Po postupném ekonomickém ovládání došlo i k ovládnutí politickému, když Angličané v roce 1882 zlomili nacionalististickoé povstání Urábího paši, vojenského velitele, který se přál pro svou zemi všestrannou emancipaci.
Největší událostí 19. století však zřejmě byla stavba Suezského průplavu. Myšlenka propojit Rudé a Středozemní moře nebyla nová. Již faraonové kolem roku 2100 př. n. l. Vybudovali kanál, který ještě rozšířil perský dobyvatel Xerxes I., ale který během byzantské a arabské správy zchátral. Koncesi na vybudování 160km dlouhého průplavu získal francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps. Po slavnostním otevření v roce 1876 výtěžek z jeho provozu zcela patřil evropským mocnostem. Pro Británii to byla významná strategická zkratka na cestě do jejich držav v Indickém oceánu.
V roce 1922 byl Egypt formálně prohlášen za nezávislý, ale ve skutečnosti byl britskou polokolonií, která ho ovládla hospodářsky i vojensky.
Za 2. světové války se západní část Egypta stala dějištěm ozbroných střetů mezi britskými vojsky a Rommelovými Afrikakorps. Bitva u al-Alamajnu znamenala jeden ze zvratů na africkém válčišti.
Dne 23. července 1952 uskutečnila skupina "Svobodných důstojníků" převrat a svrhla královský režim. Rada revolučního vedení vyhlásila republiku a vstoupila na cestu chaoticky prováděných reforem. V roce 1954 se prezidentem stal Gamál Abd an-Násir. Jedním z klíčových kroků bylo znárodnění Suezského průplavu v létě 1956, což vedlo k izraelsko-francouzsko-britské intervenci (tzv. Suezská krize). Tato zkušenost a podpora, již se Násirovi dostalo jak od východního bloku, tak ze Spojených států, ještě urychlily proces reforem, známý pod názvem "arabský socialismus". Pod státní kontrolu uvrhl všechny náboženské instituce, provedl dvojnásobnou agrární reformu, vybudoval moderní armádu a zahájil výstavbu mamutí Asuánské přehrady (1961-1970).
Ta vytváří jedno z největších umělých jezer na světě - Násirovo jezero.
V roce 1970 Násir zemřel, aniž se mu podařilo zásadní reformy uskutečnit. Země byla hospodářsky oslabena a politicky ponížena porážkou v "šetidenní válce" s Izraelem v červnu 1967. Násirův nástupce Anvar Sadat zahájil postupný, ale nezvratný odklon od odkazu svého předchůdce. V roce 1972 vyhostil 14 tisíc sovětských poradců, zahájil riskantní sbližování s různými proudy muslimských fundamentalistů a ve válce s Izraelem (říjen 1973) za navrácení okupované Sinaje si vydobyl uznání Západu. V příštích letech si mohl dovolit opatrné uvolňování politických svobod a "kontrolovanou demokracii". V listopadu 1977 učinil překvapivý krok, když nabídl Izraeli mír za navrácení okupované Sinaje. V roce 1978 byla za asistence amerického prezidenta Cartera podepsána egyptsko-izraelská mírová dohoda v Camp Davidu. Sadatova stále méně zdařilá hospodářská politika a jeho umírněnost vůči Izraeli a Západu vedly konec k tomu, že se "otec národa" stal nenáviděným "zrádcem národa".
Po antentátu při přehlídce 6. října 1981, který provedla fundamentalistická organizace Džihád, pro Sadana skoro žádný Egypťan netruchlil.
Sadanův nástupce Husní Mubárak si od počátku vedl mnohem obezřetněji. Vymýtil některé negativní projevy spjaté se Sadatovou liberálně ekonomickou koncepcí "otevřených dveří" a snažil se porozumět všem složkám opozice. Po vzoru Sadata udržoval uspokojivé vztahy s Izraelem a postupně dokázal vrátit Egypt do "rozkácené" rodiny arabských zemí, z niž byl v době Camp Davidu exkomunikován. A byla to nakonec egyptská Káhira, kde byla v květnu 1994 podepsána dílčí smlouva mezi Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a Izraelem, jež ukončila izraelskou okupaci pásma Gazy a některých měst na Západním břehu Jordánu.


Skleníky

30. října 2007 v 20:13 | Lucík |  Referáty-tropické deštné lesy
Skleník tropických rostlin.
Skleník kapradin a cykasů.
Skleník subtropických rostlin - palmový.
Skleník kaktusů a a jiných sukulentů.
Skleník bromélií.
Zásobní a pěstební skleník.
Skleník tropických rostlin
VIKTORIE KRÁLOVSKÁ - Victoria cruziana Orbign.
Největší leknín světa - viktorie, je rostlina spojená se jménem českého cestovatele a botanika Tadeáše Haenkeho, který ji objevil r. 1801 na bolivijské řece Mamoré. Poprvé vykvetla v Evropě v Kew Gardens u Londýna roku 1849, v českých zemích pak v děčínské zámecké zahradě v létě r. 1852. Naše botanická zahrada se může pochlubit kvetoucí viktorií každým rokem od r. 1924. V tomto a následujících letech zde stávaly zástupy lidí, kteří chtěli spatřit tento skvost mezi tropickými rostlinami.
Viktorie roste v celém povodí Amazonky, ve stojatých vodách s teplotou 28-33° C. Je to vytrvalá rostlina s mohutným, plazivým oddenkem, který vytváří dlouze řapíkaté listy s kruhovitou-talířovitou, sytě zelenou čepelí o průměru až 2 m s kolmo ohnutým, 10-15 cm vysokým okrajem. Na rubu je list vyztužen lištami a pokryt ostny. Údajně unese váhu až 35 kg. Květy vyrůstají jednotlivě uprostřed růžice listů, mají velké množství okvětních lístků a průměr až 20 cm. Květ se otvírá odpoledne, kvete po dvě noci a zavírá se třetího dne ráno. Začíná jako sněhově bílý, později tmavne a zavírá se jako tmavě růžový.
Přesto, že jde o vytrvalou rostlinu, pěstujeme ji jako jednoletou. Semena, která sklízíme z velkých ostnitých tobolek po vypuštění bazénu, přechováváme v nádobě v chladné vodě. Výsev v polovině března do teplé vody, výsadba 1 nejsilnější rostliny nejdříve koncem dubna, intenzívní nárůst nastává po zakořenění a je nejvýraznější v červnu až srpnu. Od září jednotlivé listy odumírají a tvoří se stále menší, koncem října proto rostlinu likvidujeme. Pro naši zahradu je viktorie charakteristickou rostlinou a lákadlem či atraktivní zvláštností pro návštěvníky všech botanických zahrad, které ji pěstují.
Ve skleníku tropických rostlin je i ukázka mangrovní vegetace se zástupci rodu Pandanus, šáchorem papírodárným (Cyperus papyrus), pro představu se pěstuje rýže setá (Oryza sativa). Z dalších významných kulturních plodin je tu banánovník (Musa acuminata), třtina cukrová (Saccharum officinarum), kakaovník (Theobroma cacao) nebo vanilka pravá (Vanilla planifolia). Z důležitých tropických čeledí jmenujme zázvorovité (Zingiberaceae), marantovité (Marantaceae), morušovníkovité (Moraceae), pepřovníkovité (Piperaceae) nebo begoniovité (Begoniaceae).
Skleník kapradin a cykasů
Skleníku dominují jednak stromovité kapradiny, např. Dicksonia antarktica, a na druhé straně každého zaujmou krásné cykasy - Cycas revoluta a Cycas circinalis, Ceratozamia mexicana, Dioon edule a Encephalartos hildebrandtii, z nichž většina vytváří rozmnožovací orgány: plodolisty s nahými vajíčky nebo šištice. Semena jsou ovšem neoplozená, protože rostliny jsou dvoudomé. Za zmínku stojí i několik pěkných epyfitních kapradin parožnatek (Platycerium alcicorne), které rostou přichycené za kůru stromů a mají dva typy listů: široké, jimiž objímají kmen a zachytávají za ně opadávající listí, ve kterém si pak udržují vláhu, a parožnaté, nesoucí na špičkách spodní strany listů výtrusy.
V tomto skleníku je i vitrína s ukázkou často pěstovaných pokojových rostlin a s masožravými epyfitními láčkovkami Nepenthes.
Skleník subtropických rostlin - palmový
Nejvyšší skleník naší botanické zahrady je vysoký 10,5 m. Jsou v něm zastoupeny především subtropické rostliny z oblastí, kde zimní teploty 5-10° C jsou provázeny srážkami, léto je horké a suché. Jedná se vesměs o stálezelené dřeviny, které bývají v letních měsících umístěny volně na zahradě. Proto ve skleníku může být v zimě poměrně nízká teplota.
Skleník nazýváme palmový, neboť jsou zde vysazeny méně náročné druhy palem - datlovník kanárský (Phoenix canariensis), žumara nízká (Chamaerops humilis) a Trachycarpus fortunei (uprostřed). Zastoupeny jsou i druhy jiných čeledí krytosemenných, např. myrtovitých, přesličníkovitých, banánovitých, morušovníkovitých, cejbovitých a liliovitých. Ze subtropických druhů jižní polokoule jsou zde nahosemenné rostliny Podocarpusneriifolius - nejstarší rostlina v našich sklenících, Araucaria excelsa a Araucaria bidwillii. Z hlediska hospodářsky významných druhů můžete uvidět datlovník, kávovník, olivovník, japonskou mišpuli neboli lokvát (Eriobotrya japonica), kvajavu, Psidium catttleyanum), rohovník (Ceratonia siliqua), manihot (Manihot esculenta), ceibu (Ceiba pentandra) se silným trnitým kmenem, granátové jablko (Punica granatum). Velmi zajímavou dřevinou, původem z australské oblasti, je blahovičník (Eucalyptus globulus), rychle rostoucí dřevina, dnes pěstovaná v mnoha subtropických oblastech.
Mezi stálezenými dřevinami je snad nejznámější vavřín vznešený tzv. bobkový list (Laurus nobilis) odedávna využívaný jako koření, do věnců i okrasný listem, tvarovaný i volně rostoucí.
Točité schodiště, které nás dovede na ochoz skleníku, je lemováno otáčivými nebo popínavými rostlinami: mučenka jedlá (Passiflora edulis), Asparagus falcatus i Bougainvillea glabra.
Skleník kaktusů a jiných sukulentů
Sukulenty jsou rostliny, které mají některé orgány (většinou stonky nebo listy) zdužnatělé, a tak přizpůsobené nedostatku vody po většinu vegetačního období.
Jednou z nejznámějších je čeleď kaktusovitých (Cactaceae) původem z Ameriky a jejími typickými zástupci jsou sukulentní rostliny, které mají ztlustlý zelený stonek a listy přeměněné v ostny. Ostny slouží rostlině jako ochrana před býložravci a také mají ostny většinou světlou barvu nebo jsou dokonce tak husté jako chlupy (Cephalocereus senilis - zvaný dědek), čímž stíní před přímo dopadajícími slunečními paprsky nebo je alespoň rozptylují. Z významných druhů jsou zde velké exempláře Echinocactus gruzonii, Cereus peruvianus nebo Opuntia ficus-indica s jedlými plody.
Mezi další zastoupené sukulenty patří druhy z čeledí pryšcovitých (Euphorbiaceae), liliovitých (Liliaceae) nebo agávovitých (Agavaceae).
Agáve sisalová, sisal, z čeledi Agavaceae-agávovité
Všech asi 300 druhů agáve je vázáno na americký kontinent, přičemž mnohé z nich jsou hospodářsky využívány i jinde v tropických i subtropických oblastech celého světa. Mimo Ameriku jsou pěstovány jako dekorativní rostliny, ve Středozemí zplaněly. Agáve jsou rostliny monokarpické, tj. vykvétají za život pouze jedenkrát a posléze odumírají. Květenství jsou různě vysoká (až 5 m) a bohatá na zelenavě žluté až bílé květy. Rostlina však před svým skonem stačí vytvořit odnože a semena k zajištění dalšího potomstva.
Agáve sisalová pochází ze Střední Ameriky, kde je hojně pěstována. Dospělá rostlina vytváří krátký kmínek s bohatou růžicí sivozelených, úzkých, mečovitých listů zakončených 2 cm dlouhým ostnem. Tuhé, sukulentní listy obsahují pevná sklerenchymatická vlákna (technické vlákno 0,6-2 m dlouhé), světle žlutá až hnědočervená.
Největší množství vláken z agáve se spotřebuje při zpracování na motouzy a pytle, kratší vlákno pak v čalounictví a k výrobě papíru. Pro tkaní se často míchá s jinými vlákny. Z rostlin se také získává šťáva bohatá na cukry, která po zkvašení dává alkoholický nápoj pulque nebo tequila.
Skleník bromélií
Druhy z čeledi broméliovitých (Bromeliaceae) jsou byliny s listy uspořádanými v listové růžice. Kořenový systém je slabě vyvinutý až zakrnělý a rostliny využívají především vzdušnou vlhkost, které je v místech kde žijí (tropické deštné pralesy) dostatek. Často žijí epyfiticky. Velmi hospodářsky významný je druh Ananas commosus, jehož chutné a šťavnaté plodenství vyrůstá uprostřed listové růžice. S úspěchem se dá pěstovat i v bytech.
rod Tillandsia
Tilandsie mají typický vzhled bromélií - různě široké, celokrajné listy jsou uspořádány do růžice. Zkrácený stonek je u některých druhů na bázi cibulovitě zduřený. Povrch listů je pokryt v různé intenzitě šupinkami, které jsou schopny absorbovat atmosférickou vlhkost a předávat ji dále buňkám listů. Některé širokolisté druhy vytvářejí také v centru růžice nálevku, v které se hromadí srážková voda. Tu pak tilandsie čerpají pro svoji potřebu. Některé druhy jsou naopak sukulentní.
Převážná část druhů tilandsií jsou rostliny epifytní, tj. rostliny, které se přichycují svými kořeny na jiné rostliny (kmeny a větve stromů, keře, kaktusy), některé z nich výjimečně rostou i na zemi nebo na vlhkých skalách. Existují i zcela bezkořenné druhy (Tillandsia usneoides), které rostou přichyceny na telegrafních drátech ve městech tropických zemí. Tilandsie jsou vázány, tak jako jiné bromélie, výhradně na americký kontinent, jsou rozšířeny od Mexika po Chile. Popsáno bylo více jak 400 druhů.
Zájem o pěstování těchto rostlin je zcela opodstatněný - jsou to exotické rostliny atraktivní svým bizardním vzhledem, barevnými květy či listeny květenství, pěstitelsky značně nenáročné. Veškerou výživu dostávají ze vzduchu (vodu a minerální látky), svými kořeny ji nepřijímají vůbec nebo jen nepatrné minimum. Základní podmínkou pro jejich pěstování je vyšší teplota a dostatečná vlhkost vzduchu, kterou lze zajistit pravidelným mlžením rostlin i v relativně suchých bytech. Mnohé z nich snáší i určité přistínění, některé jsou vysloveně světlomilné. Nesnášejí tvrdou chlórovanou vodu.
Pěstební a zásobní skleník
Skleník je rozdělen na tři oddíly podle teploty. V nejteplejší části je množárna a pěstují se zde některé orchideje. V dalším oddělení je zásobní rostlinný materiál a nejstudenější skleník se používá hlavně k zazimování druhů, které nesnášejí mráz a v létě jsou na zahradě. Tento skleník není běžně veřejnosti přístupný.

Trpický deštný les

30. října 2007 v 20:11 | Lucík |  Referáty-tropické deštné lesy

Tropické deštné pralesy

Co je tropický deštný prales?



Tropický deštný prales je nejproduktivnějším a nejkomplexnějším ekosystémem na světě. Rozkládá se mezi obratníky Raka a Kozoroha (mezi 20° 30' severní a jižní šířky od rovníku). Roční souhrn srážek se zde pohybuje od 380 do 1000 cm a teplota kolísá mezi 20 °C až 30 °C. V tomto teplém mlžném skleníkovém prostředí vyživovaném tropickým sluncem se rychle vytváří vysoký, svěží, vždy zelený prales, který kvete a plodí po celý rok. Původní substrát je zde ovšem poměrně chudý, neboť les zadržuje prakticky všechny cenné živiny.
Nejstarší nenarušené "primární" deštné lesy jsou pravděpodobně milióny let staré. Přestože prales může po svém vymýcení rychle regenerovat, "sekundární" les, který tak vzniká lze rozeznat ještě po několik staletí. Dlouhodobé a neměnné podmínky vedou k úžasné pestrosti rostlin a živočichů. Žije zde proto mnohem více druhů než v jakémkoliv jiném prostředí. Některé z nich jsou velmi vzácné. Voda je neodmyslitelnou součástí džungle a bažiny, říční břehy a pravidelně zaplavovaná území umožňují vznik typických deštných pralesů. Některé tyto rysy nalezneme i u tropických vlhkých lesů. Ty rostou v oblastech s nižšími srážkami sezónního charakteru a některé stromy zde v suchých obdobích dokonce shazují listy. Deštné pralesy můžeme nalézt i v některých částech subtropického a mírného pásu.
Tropické deštné pralesy jsou biologicky nejproduktivnějšími ekosystémy. Jejich bohatství, komplexnost a význam jsou zdrojem jejich hodnoty a nezastupitelnosti. Dnes jsou však, bohužel, díky rozsáhlému ničení a intenzivnímu využívání velmi ohroženy.


Úžasná rozmanitost

I přestože tropické pralesy zaujímají pouhých 7% zemského povrchu, žije zde více než polovina všech rostlinných a živočišných druhů. (např. na svazích jediné spoky na Filipínách roste více druhů stromů než v celých Spojených státech; v jihoamerické Kolumbii, která je přibližně stejně velká jako New York, ale je pokryta pralesem, hnízdí 1395 ptačích druhů - v New Yorku pouze 195 druhů) Jediný strom v deštném pralese může hostit až 1200 druhů brouků.
Deštný prales ovšem své bohatství nedává okázale najevo. Není to, jak si někdy představujeme, neproniknutelný a hlučný les s pestrobarevnými a nebezpečnými zvířaty která zdobí stromy a vyskakují zpoza každého křoví. Zastíněné bylinné patro je poměrně řídké a chůze zde není nijak obtížná. Koruny stromů rozkládají svůj baldachýn ve velké výšce a jejich kolmé kmeny tvoří světovou galerii. Navzdory tlumenému zvuku kapající vody, bzučení a vrzání hmyzu a občasnému zavolání ptáka zde vládne atmosféra ticha a klidu. Teprve při bližším zkoumání objevíme tu úžasnou rozmanitost pralesa.
Téměř každý strom náleží k jinému druhu. Motýl, který proletí osamoceným slunečním paprskem, zazáří jako nápadná barevná skvrna - je však jen jedním zástupcem neuvěřitelných stovek druhů, které živí na malém území pralesa.


Celkový pohled

Pralesy se nalézají ve čtyřech hlavních světových biogeografických zónách - Etiopská oblast ; Orientální oblast ; Pralesy netropické oblasti ; Zvláštní pralesy . Současné rozšíření pralesů je důsledkem jejich předchozího rozvoje. Dosud zůstaly zachovány některé spojovací články mezi pralesy na kontinentech, které jsou dnes od sebe odděleny. Jak se kontinenty navzájem oddalovaly, měnilo se podnebí a vznikaly nové druhy rostlin a živočichů.
Kdysi pokrývaly pralesy 14% zemského povrchu. Za posledních 200 let, a především od roku 1945, se tato plocha zmenšila na polovinu. Tropické pralesy byly zničeny mnohem rychleji než jakákoliv jiná přírodní společenství. Z celkové rozlohy deštných pralesů, která činila 900 miliónů hektarů. Je každý rok zdevastováno nebo vážně ohroženo 20 miliónů hektarů. Zelený pás pralesů, který obepíná naší planetu, je již ohrožen a vlastně odsouzen ke zničení.
Ztráta obrovského množství vody, která v nich koluje, by mohla ovlivnit cyklus vypařování a srážek, který tvoří počasí na Zemi.

Vrstvy a rozdělení pralesa

V hlubinách původního pralesa dopadá na zem jen velmi málo světla. Přízemní patro je tvořeno tenkým kobercem listů a zbytků padlých stromů. Ve stínu korun vysokých stromů rostou různě vysoké stromky a keře, tvořící nižší vegetační patra. Kmeny nových stromů se ve své pouti za světlem rozvětvují až ve výšce 30 metrů. Koruny těchto stromů, jejich listy a větve tvoří poloprůsvitný strop. Některé stromy jsou pravými obry a vysoko převyšují úroveň korunového patra. Kořeny pralesních stromů směřují kolmo do země, aby mohly získávat minerály a vodu z hlubších míst, protože chudá povrchová půda jim toto neumožňuje.

ROZDĚLENÍ:



KORUNOVÉ PATRO
Obří předrůstavé stromy vyčnívají nad klenbu korun galeriového pralesa v Peru. Protože se koruny těchto stromů ocitají mimo dosah vlhkého mikroklimatu vlastního pralesa, jsou často opadavé. To vytváří ideální podmínky pro hřadování a hnízdění ptáků.

STROMOVÉ PATRO
V prostoru pod korunami roste mnoho keřů a menších stromů. Stromové patro může být řídké, nebo naopak hustě zapojené.

DNO PRALESA
Z tenké vrstvy půdy v jávském pralese vyrůstá typická řídká a neduživá vegetace. Mnoho klíčících semen nepřežije. Koberec odumřelých listů poskytuje obživu mnoha druhům drobného hmyzu.
Obří stromy


Obry pralesů jsou tzv. předrůstavé stromy. Jsou to jednotlivé stromy, které ční nad úrovní korunového patra. Hrdě se tyčí nad širokým mořem listí a žijí tak nejen ve slunečním světle. Díky proudícímu vzduchu tu vzdušná vlhkost pravidelně klesá na méně než 50 procent oproti přízemním vrstvám pralesa. V poledne, kdy je vzduch nejsušší, se může fotosyntéza zcela zastavit až do odpoledních hodin, kdy klesne teplota a stoupne vlhkost.

Podpůrné systémy

Kmeny předrůstavých stromů nesou v deštném pralese největší váhu. U různých stromů se proto vyvinula rozmanitá řešení tohoto inženýrského problému.
Jedním z nich jsou pilíře. Tyto tenké deskovité útvary rozšiřují bázi kmene a rozkládají tak jeho váhu. Pilíře mnohých stromů mohou být tak velké a přitom tak tenké, že je původní obyvatelé pralesa používají jako prkna a desky.

Život ve stínu

Zešeřelý svět na dně pralesa je domovem pozemních ptáků a savců. Zatímco někteří se živí kořínky, jiní slídí po zemi a hledají jedlé houby nebo plody. V tomto prostředí je výhodou dobře vyvinutý čich. Drobní živočichové žijící ve vrstvě napadaného listí jsou bohatým zdrojem potravy.
Významnými konzumenty přízemních pater jsou hlodavci. Někteří z nich tvoří velmi významnou roli v rozšiřování pralesů. Mnozí ptáci žijí téměř výlučně na temném dně pralesa.

Mezi skvrnami světla

Na místě, kde se skácel velký strom, se objevil prostor v klenbě korun a sluneční světlo proniká do spodních pater pralesa. Totéž se děje na okrajích pralesů nebo na říčním břehu. Bujná vegetace na těchto místech přitahuje býložravce. Malí kopytníci spásají listy mezi skvrnami slunečního světla.

Řeky života

Nížinný prales je prostoupen nesčetnými potoky a řekami. Spojení mezi stromy a vodou je tak těsné, že do sítě vazeb pralesní ekologie jsou zapojeny dokonce i ryby. Některé ryby se živí spadlými plody a semeny, zvláště v pralesích , které jsou často zaplavovány.
Bohatý život podél říčních toků přitahuje také mnohé vodní dravce. Amazonská arapaima je jedna z největších masožravých ryb a také schopna dýchat vzdušný kyslík.

Nový zéland

30. října 2007 v 20:06 Referáty-nový zéland
Nový Zéland
Toto souostroví je poněkud izolováno v oceánu a skládá se ze dvou hlavních ostrovů oddělených Cookovým průlivem (známých jednoduše jako Severní ostrov a Jižní ostrov). Oba hlavní ostrovy jsou převážně hornaté. Uprostřed Severního ostrova se zvedá vysočina sopečného původu s několika částečně činnými vulkány, horkými prameny a gejzíry. Jižnímu ostrovu dominují Novozélandské Alpy které se rozprostírají podél západního pobřeží a jejich nejvyšší horou je Mount Cook, který měří 3754 m.n.v. Australský kontinent je vzdálený skoro 2000 km na severozápad od hlavních ostrovů. Nejbližší pevninou na jihu je Antarktida. Na severu se nacházejí souostroví Nová Kaledonie, Fidži a Tonga. _________________________________
Ačkoliv je Nový Zéland velký jako Japonsko nebo Velká Británie žije zde jen 3,5 milionu obyvatel. Proto Vám může nabídnout nejen osvěžující čisté prostředí, ale také lepší služby, než mohou nabídnout jiná prázdninová střediska ve světě.
Původně byl objeven už holandským mořeplavcem Abelem Tasmanem, ale prozkoumán byl až po příjezdu anglického objevitele a mořeplavce kapitána Jamese Cooka, který jako první vytvořil detailní mapu Nového Zélandu a zavedl dodnes zachované názvy přírodních zajímavostí. Nový Zéland je také někdy nazýván 8 divem světa...

Vše co potřebujete vědět o africe-NA STÁHNUTÍ ČI KOPČENÍ

30. října 2007 v 20:02
1. Poloha

Africký světadíl se rozkládá na západní i východní polokouli po obou stranách rovníku. Na jižní polokouli se nalézá plná třetina afrického kontinentu. Afrika je se svou rozlohou - 30 319 000 km2 po Asii druhým největším kontinentem, jemuž náleží více než pětina pevniny.
Nejsevernějším bodem je Bílý mys (Tunisko) 35°21' severní šířky, nejjižnějším bodem je Střelkový mys (JAR) 34°52' jižní šířky, nejzápadnějším bodem je Zelený mys 17°38' západní délky a nejvýchodnějším bodem je mys Rás Hafun 51°23' východní délky.


2. Členitost povrchu

Afrika má ze všech světadílů nejmenší členitost pobřeží. Významným zálivem je jen otevřený Guinejský záliv na západním pobřeží, nejvýznamnější zálivy na severním pobřeží jsou Velká Syrta a Malá Syrta ve Středozemním moři.
V Indickém oceánu leží největší ostrov Madagaskar s rozlohou 586 tis.km. V Mosambickém průlivu se nachází souostroví Komory (s dosud aktivní sopečnou činností) a východně od Madagaskaru leží skupina sopečných ostrovů Maskarény. V Atlantickém oceánu leží největší a světově známé Kanárské ostrovy (s činnými sopkami) a Kapverdské ostrovy.
Tektonickými pohyby (v třetihorách) vznikly ve východní Africe příkopové propadliny, které v dnešní době z větší části vyplňují jezera, a sopečné kužele. Největší horou Afriky je vyhaslá sopka Kilimandžáro ( 5895 m ). Ve východní části se rozkládají i rozsáhlé lávové plošiny, z nichž největší je Etiopská vysočina. V centrální Africe je rozlehlá Konžská pánev, v jižní Africe spadají příkře do Indického oceánu Dračí hory. Dalším významným geografický pojmem, který charakterizuje povrch Afriky, je poušť. Ve středu Afriky můžeme nalézt deštné pralesy, které postupně směrem k jihu nebo severu přecházejí v savany, stepi, polopouště až v pouště - na severu Afriky se rozkládá největší poušť světa Sahara (s rozlohou 8 mil.km), na jihu např. polopouštní plošina Kalahari a poušť Namib. Savany, stepi, polopouště a pouště jsou pro Afriku typické, zabírají více jak 2/3 celého kontinentu a dále se šíří. Jižní okraj Sahary lemuje Sahel (z arabštiny, znamená okraj, břeh, až 400 km široký), pás polopouští a poušťnatějících savan.


Největší ostrovy

Název Rozloha v km2
Madagaskar 586588
Sokotra 3579
Reunion 2510
Bioko 2017
Nejvyšší hory

Název Výška v m
Kilimanjaro 5895
Kirinyaga 5199
Ngaliema 5149
Ras Dashen 5109


3. Klimatické poměry

Při své poloze při rovníku a obou obratnících je Afrika nejteplejším světadílem. Základní klimatické rozdíly jsou podmíněny změnami v poměrech tlaku vzduchu nad pevninou a sousedními oceány. Menší vliv mají i horopisné poměry a cirkulace mořských proudů.
Rozlišují se tu dvě základní klimatická pásma, která se dále člení:

Rovníkové tropy
- Konžská pánev a pobřeží kolem Guinejského zálivu
- tropická zóna s vlhkým a horkým podnebím po celý rok
- tropické dešťové pralesy, těžba vzácných dřevin
- vliv monzunů

Střídavě vlhké tropy
- horká a vlhká léta, nestejně dlouhá a výrazná období sucha v zimní polovině roku
- rozkládá se po obou stranách rovníkového pásma (přibližně k 15° SŠ a
18° JŠ)
- rozdíly v období sucha a dešťů

Suché tropy
- extrémně suché a horké podnebí s nedostatečnými srážkami a nejteplejšími místy kontinentu
- území Sahary, pouště Kalahari a Namibie

Subtropické podnebí
- malé území na severu a jihu Afriky
- suchá a teplá léta s občasnými vpády horkého saharského vzduchu a vydatnějšími srážkami v zimním období


4. Vodstvo

Většina afrických řek je charakteristická nepravidelnými odtokovými poměry i tvary říční sítě. Vodní režim ovlivňují zejména rozdíly mezi srážkovými úhrny tropických vlhkých oblastí a suchými pouštěmi. Nejrozsáhlejší bezodtoké oblasti, které celkově zabírají skoro třetinu kontinentu, leží v prostoru Sahary, Čadské a Kalaharské pánve. Více než třetina Afriky odevzdává své vody Atlantskému oceánu.
Kongo, druhá na vodu nejbohatší řeka světa, je dlouhá 4 835 km a odvodňuje
3 822 tis. km2 Konžské pánve s okolím, včetně hlubokého jezera Tanganika (32 880 km2) a Kivu. Jeho nejsilnějšími přítoky jsou Ubangi-Uele zprava a Kasai zleva.
Niger na svém rozsáhlém povodí (2 092 tis. km2) a 3 160 km dlouhém toku sbírá vody mnohem méně, poněvadž jeho střední tok zasahuje hluboko do suché saharské oblasti. Jeho nejvýznamnější přítok Benue je 1 450 km dlouhý. Senega, Oranje, Volata a další řeky atlantského úmoří jsou už mnohem slabší. Veletokem pobřeží Indického oceánu je především mocná Zambezi s proslulými Viktoriinými vodopády a mohutnými vodními díly.
Nil je jediný africký veletok, který odevzdává své vody Středozemnímu moři. Má rozsáhlé povodí 2 880 tis. km2, avšak od ústí Modrého Nilu a Atbary z Etiopské vysočiny jeho vod ubývá. Úbytek působí nedostatek přítoků a velký výpar v pouštích na jeho dolním a středním toku, kde jeho hladina silně kolísá. Protéká členitým Viktoriiným jezerem
(68 800 km2) a v řadě úseků je splavný.


Největší jezera

Název Plocha v km2 Max. hloubka v metrech Nadm. výška v metrech
Viktoria 68800 125 1134
Tanganjika 32880 1470 773
Nyasa 28480 785 473
Chad 12000 4 340
Nejdelší řeky

Název Délka v km Povodí v km2
Nil/Nilu 6671 2881000
Congo/Zaire 4835 3822000
Niger 4160 2092000
Zambezi 2260 1450000



5. Rostlinstvo a živočišstvo

Tak jak se zvětšuje počet obyvatel afrického kontinentu, ubývá rozloha původních porostů, kde dosud volně žijí mnohé druhy živočichů. Člověk totiž postupně kácí lesy na palivo a půdu mění na pastviny pro domácí zvířectvo. Ovce, hovězí dobytek a kozy spásají veškerou vegetaci, takže se krajina mění na poušť o stále větší rozloze. Tím se stále zhoršují podmínky pro přežití divokých zvířat.
V deštných pralesích roste více druhů rostlin a žije i více druhů živočichů než kdekoliv jinde v Africe. V bažinách pralesa najdeme hrošíka zakrslého, v houštinkách kopytníka okapi pruhovanou. Madril a páv konžský jsou zbarveni tak, aby v prosvítajícím světle pralesa nebyli vidět. Ve spleti nízkých větví a lián se pohybují rodiny goril a šimpanzů. Vysoko v korunách stromů najdeme komby ušaté a opice. Nádhera květů, listů a plosů se mísí s pestrými barvami ptáků.
Velkou část Afriky pokrývají travnaté savany, kde je málo stromů, ale dost jezer a řek s dostatkem vody. Ve velkých stádech se zde pase mnoho druhů antilop. Za potravou táhnou spolu s buvolem africkým a zebrou. Řídce rostoucí trnité stromy jsou domovem komby a kočkodana. Na stromech si také stavějí svá zvláštní uzavřená hnízda snovači. Zemní skrýše si buduje hrabáč kapský, který se živí termity a prase bradavičnaté s velkými kly.
Pouště jsou velmi suché a v některých částech neprší po dlouhé roky a pod žárem slunce ve dne a chladem v noci pukají skály a mění se v písek. Živočichové, kteří zde žijí, jsou dobře přizpůsobeni těmto extrémním podmínkám. Mezi největší původní savce patří Adax, přímorožec arabský a velbloud jednohrbý, který dokáže putovat v karavanách po řadu dní bez vody. Pouštní liška fenek, šakal a zmije útočná se živí pouštními hlodavci tarbíky a zajíci. Tato potrava je jim současně i zdrojem vody. Na okraji pouště žijí v norách veverky, které jsou kořistí ženetky a dravých ptáků.
V řekách a bažinách najdeme hrocha, krokodýla nilského a sladkovodní ryby zvané vrubozubci. Některé sladkovodní ryby pečují o své potomky tak, že je přenáší v tlamičce. V mělké vodě velkých afrických jezer se brodí hejna plameňáků růžových.


6. Obyvatelstvo a sídla

Afrika je společně s Asií pokládána za kolébku lidstva. Uvádí se, že pozůstatkem lidských ras (kromě populací tří velkých ras, tvořící současné lidstvo) jsou např. Negrilové - trpasličí populace Pygmejů (výška do 150 cm), žijících v pralesní oblasti centrální Afriky, a Sámové (Křováci), kteří žijí rozptýleně v polopouštních a pouštních oblastech jižní Afriky.
Geograficky je rasové složení obyvatelstva (a jeho kultura) značně odlišné. V severní části kontinentu převládají Arabové a Barbeři, kteří patří ke středomořské větvi europoidní rasy, na jih od Sahary převládá černošské obyvatelstvo (odtud vznikl název pro toto území Černá Afrika) , které je negroidní větví ekvatoriální rasy.
Nepříznivé přírodní poměry dlouho ztěžovaly pronikání Evropanů z pobřeží do nitra afrického kontinentu. Teprve až roku 1488 obeplul B. Diaz nejjižnější cíp Afriky mys Dobré naděje. První, kdo ve středomořské oblasti zakládali osady, byli Féničané, Řekové a Římané. Arabové pronikali do Afriky po pobřeží Rudého moře a podél Nilu.
Až 19. století bývá spojováno s dobrodružným objevováním vnitrozemského kontinentu. Hlavním důvodem tohoto pronikání byl obchod s otroky a získání nového uzemí, které obsahuje nerostné bohatství. Postupně docházelo ke vzniku koloniálních říší. K rozpadu koloniálních mocností došlo až v 60. a 70. letech 20. století.
I v Africe, zvláště v důsledku nízké vzdělanosti, je problémem překonání tradice mnohadětných rodin. Důsledkem extrémně vysoké porodnosti - zvláště v subsaharské Africe - je současný přirozený přírůstek obyvatelstva 3%. Nekontrolovatelný populační růst komplikuje rozvoj hospodářství a vyhrocuje sociální situaci. Z Afriky pochází polovina všech uprchlíků současného světa. Obrovským problémem je široký výskyt četných chorob (Spavá nemoc, AIDS, Malárie, Úplavice aj.).
Velmi rozdílné přírodní podmínky (a tím i hospodářské možnosti) výrazně ovlivňují rozmístění obyvatelstva. Velmi husté zalidnění je jen v oblastech, kde jsou dobré podmínky pro zemědělství. Nejhustěji osídlené jsou delty a dolní toky řek. V okolí řeky Nil je hustota zalidnění 1000 obyv./km, zatímco v pouštích nebo deštných pralesech je hustota zalidnění pouze 1-2 obyv./km.
Velkým problémem je i migrace negramotných lidí z venkova do měst za vidinou snazšího života. Výsledkem je vysoký růst urbanizace.



7. Přírodní a kulturní bohatství

Největší ostrov
Madagaskar
- 587 041 km2
- délka asi 1600 km, šířka 600 km
- pobřeží málo členité a nížinaté, vnitrozemí vyplňují pohoří a plošiny, nejvyšší vrch Maromokotro (2876 m)
- od Afriky oddělen Mosambickým průlivem
Největší poloostrov
Somálský poloostrov
- 850 000 km2
- stát Somálsko, Etiopie
- severovýchod pevniny, ohraničen ze severu Adenským zálivem z východu Indickým oceánem
Nejnižší bod
Assalská proláklina
- - 173 m pod hladinou oceánu
- tektonická sníženina zčásti vyplněna jezerem Assal
Nejvyšší pohoří, hora a sopka
Nejvyšší pohoří
- Kilimandžáro 5895 m
Nejvyšší hora
- Uhuru (Kibo) 5895 m
Nejvyšší činná sopka
- Meru 4565 m
- poslední výbuch v r. 1910
Nejdelší řeka
Nil - 6671 km
- pramení severovýchodně od jezera Tanganika na území Burundi a ústí do Středozemního moře
Největší jezero
Ukerewe (Viktoriino jezero)
- 69 482 km2
- délka více než 400 km, šířka 50 - 260 km, objem 2700 km3 vody
Nejhlubší jezero
Tanganika
- maximální hloubka 1470 m
- délka více než 660 km, šířka 30 - 80 km, plocha 32 892 km2
Největší světová poušť
Sahara
- 7 820 000 km2
- rozprostírá se na území 11 států
- zabírá ¼ africké pevniny


8. Hospodářství a cestovní ruch

Zemědělství
Jednoduché plantážní zemědělství většiny afrických států (kromě JAR) způsobuje jejich hospodářskou závislost na pohybu cen příslušné komodity na světových trzích, pohyb cen je však ovlivňován také i přírodními podmínkami v produkčních oblastech. Na plantážích se přednostně pěstuje ta plodina, která má v dané oblasti nejlepší předpoklady, nezáleže na vyčerpání půdy. Výjimkou jsou jen farmy, které mají zahraniční kapitál. Obrovským problémem je i trvalý úbytek zemědělské půdy. Hlavní příčinou jsou nevhodné zásahy člověka do krajiny. Lidé přetěžují půdu svými nadměrnými požadavky - chov příliš velkého počtu zvířat na chudých pastvinách (Sahel), extrémní těžba stromů, důsledek žďáření. Některé oblasti Afriky často pustoší roje kobylek (Sarančata).
Pro zemědělství v Africe jsou nejvhodnějšími oblastmi delty a dolní toky řek plus pobřežní oblasti.
Rostlinná výroba má v rámci Afriky rozhodující postavení. Výrobní struktura závisí zvláště na chodu a množství srážek.
V tropickém pásu v oblasti rovníku jsou původním pokryvem deštné pralesy, ve kterých dochází k těžení vzácného dřeva. V řídce osídlených oblastech se pěstuje rýže, batáty, luštěniny, sója, citrusy a banány. Na plantážích se na export pěstují především kakaovník a palma kokosová a olejná. Ve sklizni kakaa zaujímá Afrika vedoucí postavení v celém světě (80% světového objemu). Významnými exportními plodinami jsou i kaučukovník a koření.
Na sever a na jih od rovníkové oblasti je v období sucha produkce možná jen při umělém zavlažování. Např. v oázách se využívá podzemní vody. Pěstuje se zde hlavně rýže, kukuřice, pšenice, luštěniny, sója, datle aj.. Pro export se na plantážích pěstuje především podzemnice olejná a kávovník. Afrika je světovým producentem podzemnice olejné a kávy. Mezi další exportní plodiny patří kakaovník, čajovník, cukrová třtina, bavlník, jutovník a datlovník.
V subtropické oblasti dominují kromě již zmiňovaných plodin i hrozny. Pro export se navíc pěstují fíky a hrozny.
Specifickými exportními produkty pro severní Afriku jsou kůra korkového dubu a esparto.
Živočišná výroba má druhořadé postavení. V Africe je nedostatek obživy pro lidi, natož pro zvířata. Africké savany a stepi jsou ideálními pastvinami. Paradoxně ale nemohou být pro chov dostatečně využívány. Dochází zde ke střetům mezi ochránci divoké přírody a pastevci. Dalším problémem je moucha tse-tse, která je přenašečkou spavé nemoci. Islámské náboženství zakazuje konzum prasat, proto se nechovají. Krávy se chovají pro mléko jenom zřídka. Chovají se zde převážně kozy, ovce a drůbež. V extrémních podmínkách se chovají velbloudi. Při dolních tocích řek a jejich deltách je významný sladkovodní rybolov, lov mořských živočichů má jen místní význam.

Průmysl
Přesto, že má Afrika obrovské zdroje surovin a nadbytek levné pracovní síly, je kromě JAR průmysl rozvinut nedostatečně. Je zaměřen převážně na těžbu surovin, zpracování zemědělských produktů, produkci textilního a kožedělného průmyslu. Příčinou nedostatečného průmyslového rozvoje je především nízká úroveň vzdělanosti obyvatelstva, nedostatečná dopravní síť a hlavně nedostatek kapitálu.
Významnou částí exportu řady afrických států jsou produkty těžebního průmyslu. Nejvíce ropy a zemního plynu produkují Libye, Alžírsko a Nigérie. Světově významnou těžbu měděné rudy mají Zambie, Zair a Zimbabwe (tzv. měděný pás). Uranová ruda, zlato, fosfáty se těží zvláště v Maroku a Tunisu. Obrovské zásoby a významnou těžbu železné rudy mají Libérie a Mauretánie.
Vyspělý zpracovatelský průmysl je v podstatě soustředěn jen v Jihoafrické republice a částečně i v tzv. měděném pásmu v Zairu, Zambii a Zimbabwe.

¨zábava

29. října 2007 v 20:03

chatt

29. října 2007 v 20:02

X chatík

29. října 2007 v 20:01

Vtipy

17. října 2007 v 12:06 Vtípky
Hraběnka přišla do vojenského lazaretu, který finančně podporuje, a ptá se jednoho pacienta: "Jak jste se zranil?" "Šrapnelem..." "Och, vybuchl a zasáhl vás?" "Ne. V noci se připlížil a uštknul mě!!!"

Rostliny austrálie-referát pro zákl.šloly

11. října 2007 v 16:01 | Lucík |  Referáty-nový zéland
Ojedinělá skladba a množství druhů je dána nejen osamělostí kontinentu a dlouhým, odděleným vývojem bez možnosti zásahů a vlivů např.Asie, ale i klimatem Austrálie. To je převážně suché (pouště, polopouště), mírné na jihu a východě a tropické na severu a severovýchodě území, mimo jiné právě část území Queenslandu .Zde právě můžeme nalézt tropy s deštnými pralesy, které však pokrývají necelé 1% povrchu Austrálie. Přesněji řečeno 0,3%, což je přibližně něco kolem 2 milionů hektarů. Povrch Austrálie tvoří převážně nízko položené plošiny s pouštěmi a úrodné nížiny na jihovýchodě.
(ochmet) (klokanka sličná)
Symbolem Centrální Austrálie se stala vikvovitá rostlinka, Australany zvaná "Stuart desert pea" . Skutečně nádherné, ladně tvarované, sytě rudé květy mají velikost kolem čtyř centimetrů a sdružují se do malého květenství. Tato jedno až dvouletá, plazivá rostlinka pokrývá šedozelenými chlupatými lístky vyprahlou půdu v rudém středu Austrálie. Velice dobře snáší drsné podmínky.
Blahovičník (nebo-li Eukalypt): Tento strom je velice důležitý pro medvídka koalu. Je to jeho jediný zdroj obživy. Dorůstá obřích rozměrů (do sta metrů), ale známe také menší druhy v podobě keříků. Jeho kořeny jsou velice silné a rostou hluboko do země (až 15 metrů). Někdy je totiž těžké dostat ze země dostatek vláhy.
Baobab: Baobaby nerostou pouze v Austrálii, ale také např. v Africe. Jsou také velmi vysoké. Nedosahují však výšky blahovičníků. Oproti nim se ale mohou dožít vysokého věku. Stromy, které mají mohutné kmeny, jsou nejstarší. Některé mají i tisíce let.

Zvířata austrálie-referát pro zákl.školy

11. října 2007 v 15:45 | Lucík |  Referáty-nový zéland
Zvířata, která nepotkáme v naší přírodě. Austrálie je země, kde žijí tak zvláštní zvířata, že se zdá, jako by k nám přišla z pohádky. Vačnatci jsou živočichové, kteří se vyskytují výhradně v Austrálii, nikde jinde na světě je nenajdete. Mláďata těchto zvířat přicházejí na svět nepřipravená k samostatnému životu, bez srsti a slepá, a proto se po porodu co nejrychleji snaží dostat do útulné a bezpečné matčiny kapsičky. Tam tráví týdny až měsíce, dokud nedospějí a netroufnou si zkusit svět na vlastní pěst.
Určitě znáte dvě nejznámější - koalu a klokana . Klokana
podobě Skippyho a koalu jenž byl modelem pro známou hračku - medvídka Teddyho
Koala: Tohle malé zvířátko, které se podobá spíše mědvědovi než opici, žije na stromech. Ale ne na ledajakých. Žije pouze na různých druzích eukalyptů, neboli blahovičníků. Je pravda, že se z nich často nehne ani na krok. Na tomto stromě má totiž vše, co potřebuje. Tím je listí a kůra, kterými se živí. Koala dokonce nepotřebuje ani vodu. Prospí 20 hodin denně a zbytek času stráví hledáním těch nejlepších a nejchutnějších lístků. Mláďata jsou tak malá, že při narození nemají více než jeden gram. Proto je matka nosí 6 měsíců ve svém vaku a potom na zádech. V dřívějších dobách byla koala lovena pro svou kožešinu, dnes už je ale ohroženým a chráněným druhem.
Ptakopysk podivný: Zvláštní jméno tohoto zvířátka je zcela pochopitelné vzhledem k tomu, jak vypadá. Má totiž čelisti s placatým, kachním zobákem. Ocas porostlý srstí se podobá bobřímu. A mezi prsty má plovací blány, protože žije ve vodě. Váží okolo 2 kilogramů. Klade vejce,
když je to savec. A savci, jak je známo, rodí živá mláďata. Když se mláďě vylíhne, dostane jako všichni ostatní savci mateřské mléko. Právem je možná nejpodivnějším živočichem na zemi.
Ďábel medvědovitý: Jinak také řečený "tasmánský čert". Jistě znáš postavičku z Walta Disneye. Tomu skutečnému se však příliš nepodobá. Tohle zvířátko má velikost menšího psa a vypadá spíše jako medvěd. Má však ostré zoubky, a když je v nebezpečí dokáže se zuřivě bránit. A proč vlastně tasmánský? Tenhle malý ďáblík je totiž také ohroženým druhem a žije pouze na jednom Australském ostrově, zvaném Tasmanie.
Klokan: Tihle skokani žijí sice jen v Austrálii. Nejlépe se jim daří v polotravnatých nížinách, kde mají dostatek potravy. Jsou býložravci (živí se pouze rostlinou stravou). Dorůstá délky až 3 metrů (z toho měří 1 metr ocas) a váží mezi 20 a 90 kilogramy. Jeho postava je zvláštní. Má docela malou hlavu a velkou spodní část těla. Krátké přední nohy slouží spíše k uchopování potravy. Zato zadní jsou o dost větší a velmi svalnaté. Dokáží vyvinout rychlost až 50 kilometrů za hodinu, což je pro představu nejvyšší povolená rychlost aut ve městech :-) Odrazit se mohou do výšky až 3 metrů, nebo do dálky 10 metrů. Mláďata jsou po narození asi 2 centimetry velká a musí proto žít

Zajímavé zjištění ze života zvířat

4. října 2007 v 18:43 | Lucík
.
  • Mají kočky pupík?
    Ano, těsně pod hrudním košem, stejně jako lidé. Na rozdíl od lidí ale není kulatý, připomíná spíš jizvu. To proto, že tam je i zbytek pupeční šňůry, kterou kočka těsně po porodu překousne.
  • Proč se nám ve výšce motá hlava?
    Jsme zvyklí vidět zem okolo našich nohou. Když vylezeme na rozhlednu, mozek je zmatený a snaží se zemi přiblížit tak, jak je zvyklý. To může působit motání hlavy a u některých lidí i paniku.
  • Zdají se miminkům sny?
    Většina lidí si myslí, že miminka nemohou o ničem snít, protože ještě nepoznala svět. Jenže děti, které spí mnohem častěji než dospělí, mají i mnohem více snů. Zdá se jim o světle, barvách, vůních a zvucích. Prostě o všem, co za svůj krátký život prožily.
  • Proč se komáři některým lidem vyhýbají?
    Komáři si nás hledají pomocí oxidu uhličitého, který vydechujeme. Někteří lidé ho vydechují méně, a tak jsou pro komáry méně nápadní.
  • Přežijí oba konce rozříznuté žížaly?
    Pokud je pohromadě hlavička a prostřední prstenec, kde jsou všechny důležité orgány, žížala přežije. Novou hlavičku ani žaludek si žížala vytvořit neumí, ale tuk, který je v zadní části těla, nahradí lehce.
  • Proč nikdy neuvidíte malé holoubě?
    Káčátka i malí vrabčáci jsou běžně k vidění, ale holoubata jako by neexistovala. To proto, že prvních 35 dní života tráví pouze v hnízdě a venku se objeví, až když jsou plně vyvinutá a k nerozeznání od dospělých jedinců.
  • Může se žvýkačka přilepit ke střevům?
    Rodiče tím sice často straší děti, ale je to nesmysl. Na podrážce nebo ve vlasech žvýkačka drží jako přibitá, ale ke kluzkých stěnám střev se přilepit nemůže.
  • Proč se netopýrům nepřekrví hlava?
    Všechna zvířata včetně lidí mají srdce dost silné, aby krev tlačilo cévami nezávisle na gravitaci. V poměru ke zbytku těla mají netopýři srdce dokonce větší a silnější než člověk. Takže překrvení hlavy jim nehrozí.